Subverzivní midlcuc již přestal operovat s objektivním myšlením pravdivě argumentujícího profesora Petříčka, neboť si dokázal uvědomit, že pravda leží v kontrastní látce pelíškového vzoru, svým způsobem se podobajícího extrémistům z planety Pluto, co tak krásně dokážou tančit na dechové skladby národního věku. Práva nejsou dána, aby je sežrali obyčejní vojínové z přibilovských oslav pátého kroku, což jistě uznají i tupí vládcové, chvástající se vlastní idiosynkrazií. Není axiom jako axiom-tendenční vědomí dnešních básníků si to však nemůže připustit k srdci. Poslední obrazy našich dětí přesvědčují druhořadé revolucionáře, že klid na práci musí být pokaždé, když se na nebi rozsvítí kafkovská mantra a začne lomcovat našemi žaludky; otázky odpovědných katů to však nejsou. Mimořádné chtění dávivých reflexů přesahuje již hranice únosnisti, protože neustála poradna pro manželské zbohatlíky není v ničem výjimečná, pouze se veřejnosti jeví jako masová útroba slizských čtenářů. Vidím lásku na fotbalovém stadionu, jak do ní s příslovečnou agresivitou hráči, spěchající na nebské obědy podávané v hrobce. Jsou to poslední antoníčci naslouchající svinutému nitru, pohromám a babiččiným vizím, zkrátka odpovědní chlapíci, co by nikdy nedokázali poslat krev na adresu vlasteneckého úřadu. Láska se vyvlíkla z pout, musíme ji zavraždit. Prvá druhá klesající vlna nám nemůže pomoci, je třeba polykat naše zdeformované tvarosloví a odpočinout si na talentové hoře Zmaru. Nic proti ničemu, něco nad někým. Opilá symfonie zbloudilých tupců našla skvělou pomoc od divných týnejdžrů, kteří odmítají alternativní formy bytí, zato jakoby rebelují proti služkám a slimákům-jsou to vocásci temnot. Poetické haha, že je to v časové tísni rozežrané, vy floutkové! Jemnost takových pojmů nic nedokáže, pouze se zenmožní a usne v nevědomé studně. Jako písnička na drátě se kymácíme a tykáme si s drakama. Opuštěná denní místnost-kolaborace s duševní hnilobou.  Přestaňme tleskat a zakousněme se do svého kadylaku-nikde nikdo. Co s tímto jevištním paradoxem?